Sparťani proti Atléticu utrpěli nejvyšší evropskou porážku v historii, fanoušci je vypískali

Krize se prohlubuje. Fotbalisté Sparty v pátém utkání základní fáze Ligy mistrů nestačili na Atlético Madrid. Doma na Letné schytali debakl 0:6, a vyrovnali tak svoji nejvyšší porážku v evropských pohárech. Naopak španělský celek venku v pohárech nikdy nevyhrál větším rozdílem. Pražané popáté v řadě nevyhráli, po konci zápasu navíc odešli z děkovačky. „Na rezignaci vůbec nemyslím, to není můj styl,“ zdůraznil na tiskové konferenci trenér Lars Friis.

Psalo se úterý 26. listopadu roku 2024 – den, na který celá sparťanská obec po generace čekala. Bylo deštivo a pražská Letná se zahalila do rudé barvy. K vyprodanému stadionu navečer přicházely tisícovky natěšených fotbalových příznivců, rodin, dětí. U příležitosti dalšího klání po vysněném návratu do Ligy mistrů přijeli vůbec poprvé v historii fotbalisté slavného Atlética Madrid. Rozsvítila se světla a vše se schylovalo k úvodnímu hvizdu.

Úsměv domácích nicméně brzy opadl, takový výprask přes půl století nezažili. Dlouho očekávaný večer, jenž měl být svátkem, se proměnil v noční můru. Začátek duelu se pro ně přitom nevyvíjel špatně. Pražané začali aktivně a už po necelé minutě Kaan Kairinen po přihrávce Lukáše Haraslína vystřelil, pouze ale do prostoru, kde stál slovinský brankář Jan Oblak. Jenže pak přišla nepochopitelná chyba, která zkázu odstartovala. Matěj Ryneš na levé straně chtěl přenést hru přes šířku, ovšem halfvolej mu vůbec nesedl, a tak namazal Juliánu Álvarezovi, jehož průnik středem zastavil Tomáš Wiesner jen faulem. Kouč Friis u lavičky kroutil hlavou, tušil, že přímý kop z dvaceti metrů je pro Álvareze ideální vzdáleností. Argentinský mistr světa si míč postavil a pak ho zatočil přes zeď. Brankář Peter Vindahl se ani nehnul. Gól po čtvrthodině hry byl zlomovým bodem, který s Letenskými zamával. Do té doby přitom hráli sympaticky, sebevědomě, útočili. Na své poměry v poslední době to byl velmi solidní výkon.

Za 10 minut přišla pro domácí další pohroma. Haraslína, nejlepšího hráče týmu, jenž dělal soupeřovým obráncům starosti, vysunul obloučkem za obranu Kairinen. Slovenský útočník to měl na dlouhou nohu a míč těsně nezalepil, jinak by byl v tutové šanci. Vzápětí se chytil zezadu za stehno a než se v bolestech svalil k zemi, stačil mávat rukou na lékaře. Jediným hezkým momentem na této situaci bylo, že sparťanští fanoušci ihned poté, co se před nimi jejich miláček začal svíjet v bolestech, začali skandovat jeho jméno. Poznali, že si obnovil svalové zranění, ze kterého se týdny léčil a teprve o víkendu se vrátil na hřiště.

„Nevím, jak na tom je. Jedinou věc, kterou jsem viděl, byl kluk, který byl velmi smutný, že nemůže týmu pomoct. Zranění ho navíc zasáhlo podruhé ve velmi krátké době, což je pro něj hrozné,“ hlesl po utkání se španělským gigantem Friis. Pro Haraslína zřejmě konec podzimu, pro Spartu konec nadějí v zápase. Zvlášť když po další šílené chybě Ryneše v rozehrávce si s obranou pohráli Álvárez s Alexanderem Sörlothem, avšak vyloženou šanci norského útočníka Vindahl skvěle zlikvidoval. Rudí se spíš už jen bránili a do půle dostali laciný druhý gól. Proti Marcu Llorentemu na pravé straně pokutového území nikdo nevystoupil, Filip Panák na jeho centr nedoskočil, Sörloth se odpoutal od Mathiase Rosse a těsně před Vindahlem chtěl hlavičkovat. Míč sice minul, jenže sparťanský gólman na kroucený centr na bránu reagovat nedokázal a míč kolem něj propadl do sítě.

Po přestávce se hosté nikam nehnali a jen zápas kontrolovali. Když se jim po sparťanské ztrátě naskytla možnost, rychle zaútočili a byli nebezpeční. Nepříjemnou přízemní ránu Giuliana Simeoneho, nejmladšího syna trenéra, Vindahl ještě dokázal chytit, ale po hodině hry už na oblouček Álvareze nestačil. Gólovou akci rozjeli hosté z pozice levého obránce. Javi Galán obešel protihráče, jeho kolmici na střed střídající Antoine Griezmann, jenž byl na hřišti jen pár vteřin, pustil za sebe. Álvarez s míčem u nohy přeběhl přes půl hřiště, před vápnem si mezi Rossem a Rynešem narazil se Simeonem a krásně zakončil.

V domácím sektoru nejvěrnějších příznivců, takzvaném kotli, se už z recese začala zpívat známá melodie dua Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka: „Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.“ Čtvrtý gól aktuálně třetího mužstva španělské ligy vstřelil přízemní ranou z šestnáctky Griezmann, světový šampion s Francií byl tou dobou na hřišti necelých 12 minut. V 85. minutě se zblízka trefil střídající Ángel Correa, který o chvíli později přešel přes několik protihráčů a stanovil konečný výsledek. „Tým pochopil, co po něm chci, včetně střídajících hráčů, kteří hráli skvěle. Nikdo nic nevypustil a opravdu jsme hráli na vysoké úrovni, ve velké intenzitě a rychlosti až do konce,“ pochvaloval si na pozápasové tiskové konferenci slavný trenér hostů Diego Simeone.

„Co tak říct?“ nadechoval se v tzv. mixzóně, obřím bílém stanu před stadionem vedle zaparkovaných autobusů, wingbek Sparty Wiesner. „Potkali jsme světový tým, takže si z toho taky můžeme i něco vzít a poučit se. Výsledek samozřejmě dobrý není,“ lamentoval před novináři. Byla na něm vidět zdrcenost z dvouměsíční krize, jejíž vyvrcholením úterní debakl byl. „Celkově je na nás ve Spartě velký tlak, což je normální, když jste v největším klubu v Česku. Jak se z toho dostat? Bojovat. Držet se plánu, který trenéři nastaví. Věřit tomu a jít za tím. A hlavně bojovat,“ dodal na závěr se vztyčenou hlavou.

Svěšenou ji naopak měl druhý hráč, kterého klub vyslal, Indrit Tuci. Podobně jako spoluhráč opakovaně zmínil onu bojovnost, která dříve hru Pražanů zdobila, v posledních duelech se z ní však zcela vytratila. „Je skvělé tuhle soutěž hrát, ale když se pak podíváte na výsledek, musíte uznat, že soupeři jsou jinde a vám nezbývá než bojovat.“ Netrpělivě jsme s novináři čekali, jestli se zebe ještě něco vysouká. „Nálada je teď opravdu na dně,“ navázal albánský útočník. „Nikdo se dobře necítí. Musíme začít zase bojovat, ještě nedávno jsme byli pořád nahoře a vyhrávali všechno, co se dalo. To nebyla náhoda. Doufám, že všichni se budeme rvát, abychom se zase našli,“ vykládal. Šlo poznat, že ani on nedokáže pořádně vysvětlit, co se s týmem děje. „Něco nám chybí. Cosi jsme ztratili a pořád to nemůžeme najít,“ zamýšlel se Tuci. „Ale taktikou to není.“

O chvíli později a pár metrů vedle v tiskovém středisku se slova hledala těžko i hlavnímu trenérovi úřadujícího českého mistra. Stejným poměrem Sparta padla naposledy a vůbec poprvé na hřišti Leedsu v prosinci 1970 v dnes již neexistujícím Veletržním poháru. „Všichni jsme za to odpovědní a já jsem také součást této odpovědnosti,“ pronesl kouč Friis, který ujistil, že ze své vůle potápějící se loď neopustí. „Každý den dělám maximum pro to, abych situaci zlepšil. Dokud bude klub přesvědčený o tom, že má práce jde správným směrem, stoprocentně tu budu,“ smetl dánský trenér přímý dotaz ohledně rezignace ze stolu.

Ne že by se zrovna proti španělskému velkoklubu čekalo, že to bude ten zápas, v němž se Letenští vzchopí. „Ale rozdíl byl až příliš velký. Dělali jsme spoustu chyb, soupeři góly darovali. Jejich síla nás zadupala,“ prohlásil Friis po sedmé porážce z posledních dvanácti utkání. Sparta je v ligové fázi milionářské soutěže v takřka beznadějné pozici, spadla totiž až na 28. příčku a jarní boje se jí vzdalují. Neméně špatně na tom je v české nejvyšší soutěži, kde okupuje 4. místo a vítězství naposledy zažila před měsícem proti druholigovému Brnu v domácím poháru.

Nepovedený večer dostal po závěrečném hvizdu hořkou tečku. Hráči tradičně mířili k divákům, dle očekávání si nejdříve vyslechli pískot, poté vyvolávání zraněného srbského tahouna Veljka Birmančeviče. Část kotle žije jeho údajným sporem se spoluhráči s Kosova, proto ho podporuje. Nevole diváků byla pochopitelná. Přes 18 tisíc příznivců, kteří vyprodali stadion na Letné a celý zápas fotbalisty hnali, čekali vděk. Když pak ale při děkovačce přišlo na pokřiky „Sparta! Sparta!“, rázem se tým na povel kapitána Panáka od sektoru tzv. ultras odvrátil. Tribuny to nenechaly bez reakce a k předešlému pískotu přidaly i bučení s popěvkem „Co je?! Co je?!“. Pod kotlem zůstal nechápavě stát jen sparťan Wiesner. Opodál pak ještě hlavní trenér Friis a asistent Jens Askou fanouškům děkovali potleskem. Zbytek fotbalistů už dávno obcházel sousední tribuny. „Bylo to spíš v emocích. Není to pro fanoušky jednoduché období, ale já pevně věřím, že už o víkendu se to konečně otočí. Budeme dělat všechno, aby se to změnilo a udělali jsme jim radost,“ řekl mezi novináři Wiesner.

Že se ale chvíli předtím stalo něco skutečně zvláštního, naznačuje i fakt, že ještě v noci po skončení zápasu vydal klub prohlášení, v němž se divákům omlouvá za nedokončenou děkovačku. „Vážíme si enormní podpory, kterou fanoušci týmu celých 90 minut věnovali bez ohledu na výsledek. Děkujeme za dlouhodobý support doma i venku,“ zveřejnila Sparta na svých sociálních sítích. „Jejich reakce je naprosto fér, byla to nejhorší porážka všech dob. Když nás vypískali, měli na to naprosté právo, zaplatili si peníze, viděli to, co viděli,“ uznal Friis.

Jeho pozice musí být zpochybňována. Letenští padli ostudně, nepřijatelně. Jak dlouho to takhle může jít dál? Moc dlouho už asi ne. A fotbalová Sparta tuší, že musí něco udělat. Buď v zimě pořádně říznout do leklého týmu, nebo se rozloučit s trenérem Friisem. Jestliže se nestane ani jedno, spasit ji může jen zázrak. A čekat na něj, to se nevyplácí. Pokud si nechce dál kazit jméno...

(Reportáž pro žurnalistickou tvorbu na žurnalistice FSV UK, 26. 11. 2024.)